Udržet si protažení a pohyblivost je snazší než udržet sílu

Ambicí tohoto textu je nechat nahlédnout ty, kteří se ještě nalézají v etapě “bujarého mládí” do etapy následující, tedy “zralého mládí”, které přichází s padesátkou. Ve dvaceti člověk neřeší svoji pohyblivost a jen stěží si dokáže představit jakým výkonem může bát vstávání z postele pro osmdesátníka. Po padesátce začíná být spousta věcí jinak. Změny přichází plíživě, ale lze je řídit, tedy brzdit nebo zrychlovat.

Mít sílu se vyplatí (nemám na mysli hypertrofní muskulaturu). Bez funkčních svalů se člověk nepohnete, silné svaly pak dovolují kontrolovaný pohyb, brání poškození kloubů. Důsledkem je, že člověka pohyb neobtěžuje, netrpí při něm, ale užívá si ho. Ovšem za podmínky, že je “pohyblivý” tzn. že není spoután neuvolnitelným napětím ve svalech, zkrácenými vazy. V případě, kdy je kloubní pohyb omezený, jsou silné svaly samy o sobě k ničemu, tělo je jak špalek. Protipólem jsou slabé svaly a vazy vytahané jak guma od trenek. 

Co s tím? Jednoho by možná napadlo kompromisní řešení “zlatá střední cesta”, tedy trochu síly a trochu “pružnosti”. Mně to přijde nedostatečné, myslím, že je třeba chtít víc, tzn. obojí, hodně síly i značnou pohyblivost – schopnost uvolnění. Jak se toho dobrat? Asi nepřekvapí, když navrhnu jógu a mám k tomu důvod. Jóguji přes 30 let a za měsíc mi bude 61. Moje ranní praxe je (od té doby co jsem zrale mlád) víceméně komfortní. Je zaměřena primárně na zdraví a na to nejsou třeba žádné extrémně náročné ásany. Cvičím tedy tak, aby mě to nebylo nepříjemné, aby mne to neunavilo a aby z toho byl užitek.  

A je tu problém. Když říkám víceméně komfortní, tak já mám jasno co tím myslím, ale co si představí laskavý čtenář je ve hvězdách. Pro někoho bude komfortním převalování na podložce z boku na bok, jiný bude mít potřebu jógovat v zátěžové vestě do té doby dokud nepadne, aby to bral jako slast.

Abych to tedy upřesnil, ráno cvičím tak, abych se nevyčerpal dokonce ani neunavil. Když skončím, chci se cítit lépe než před cvičením, rozhýbaný, s rozprouděnou energií, bdělý, ale vyklidněný. A hlavně pak s pocitem, že jsem utužil své zdraví. Na to stačí 30 minut (lépe 60 minut:) nijak extrémní jógy postavené na precizní technice dechu v ásanách a vinyase.

Je však vysoce pravděpodobné, že stejně starý člověk jako já, který v životě nejógoval, ani se nijak neprotahoval, by mojí “neextrémní” ranní praxi měl za neproveditelnou (neřku-li zvrácenou:). Proto je dobré začít jógovat, když to ještě jde snadno i když má člověk pocit, že to v tu chvíli nepotřebuje! Začít “když už to nejde” sice může být silně motivující, ale stejně tak i demotivující.  

No a teď ty postřehy šedesátníka. Udržet vcelku solidní uvolnění svalů, mobilitu kloubů a celkové protažení není velký problém. Na to skutečně stačí těch 30 minut denně. Nejvíc práce dá asi uvolňování beder, tam cítím, že každodennost je povinnost. Co je ale problém a to sleduji již od padesátky, svalová síla jde vcelku rychle do kopru když se neposiluje.

Bylo období, kdy jsem “pouze” denně praktikoval ashtangové série a bohatě to stačilo k pevnému středu a dostačující síle rukou. Nyní je na to moje “jemná” ásanová praxe málo. Břichu by ještě stačila, ale pro ruce a hlavně nohy je to málo. A jak jsem nastínil v úvodu: síla bez pohyblivosti je na nic, ale stejně tak pohyblivost bez síly.

A tak k jógování ještě doplňkově posiluji. Jak a co ještě dělám je na jiné povídání, tento vzkaz měl být především o tom, že s jógováním se vyplatí začít včas. Stejně jako se spořením na stáří:) Neboť jak už jsem řekl, jednou získanou mobilitu lze dlouhodobě udržovat nikterak extrémním každodenním cvičením. To mi přijde jako dobrá zpráva!