Jak jsem se stal žákem B.N.S.Iyengara
Toto vyprávění, které jsem napsal někdy před 20-ti lety se vztahuje k roku 2000, snad vás pobaví:)
Ashtanga Vinyasa Yoga to je Šri Pattabhi Jois, jinak zakladatel této školy. Ač jsem denně chodíval kolem jeho staré shaly (školy) v Majsúrském Lakšmipuram, nikdy jsem se jeho přímým žákem nestal. Proč se tak nestalo, ozřejmím v následující zpovědi.
Když jsem začínal s aštangou měl jsem za sebou několik let cvičení hathajógy převážně dle André van Lysbetha a Satyanandovy Bihárské školy jógy a skromnou zkušenost s jógou dle B.K.S. Iyengara, před sebou pak silnou motivaci praktikovat. Doufal jsem totiž, že jóga by mohla být odpovědí na vlezlou otázku: „O co tady jde?“ Vychováním materialista jsem se tehdy přiblížil bodu, kdy mi můj způsob života, nevymykající se celospolečenskému, přestával dávat smysl. Jóga byla nadějí, že alespoň něco by mohlo být jinak…
Aštangu mi prvně ukázal Georg Wöginger. Začali jsme spolu cvičit a hned jsem věděl, že to je ono… Tehdy mne sice ještě nenapadlo, že bych kvůli józe jel do Indie. Stalo se však a já se jednoho dne ocitl v indickém městě Majsúr, vybaven osmnácti sty dolary a batohem. Protože jsem neznal nikoho ve svém okolí, kdo by kdy v Indii byl, nedostalo se mi žádných užitečných rad k cestě, pominuli názorů: „Je to nebezpečné. Vždyť tam nikdo nejezdí. Proč si nezajedeš do Chorvatska, když chceš cestovat. Ti hráblo, se na to vys..“. Dík neinformovanosti, byl můj batoh z jedné poloviny vyplněným müsli a pěti tabulkami čokolády, to pro případ hladomoru a z druhé poloviny vlněným svetrem, kdyby byla zima. První vlastní zkušenost z Indie byla, že slunce na 12 rovnoběžce do nebe volajícím způsobem plýtvá teplem. Svetr mi byl k ničemu! Vyhodil jsem ho, bohužel i se vší čokoládou, která se doň stihla vsáknout. Té mi bylo líto a pak ještě 80-ti dolarů, které jsem první den pobytu, v podivně opojném stavu, vydal povětšinou za věci a služby, které jsem vůbec nepotřeboval a mnohdy ani nechtěl. Vzhledem k tomu, že jsem hodlal v Majsúru pobýt půl roku, tak to byl mahárádži hodný výdej, který jsem ovšem nesl velmi těžce. Vůbec celá Indie mi po prvním dni notně lezla krkem. Všeho bylo příliš: horka, kraválu, tlačenice, smradu, vůní, lidí, zvířat, chaosu, špíny v hotelovém pokojíčku a hlavně těch utracených dolarů! Oblečený, utahaný a znejistělý jsem padl na postel: „Co tu děláš?“ Ptal jsem se sám sebe. „…ses vážně zbláznil, jak říkají ti, pro které ses jógováním stal z inženýra v kravatě tajtrlíkem v teplákách…“ Vířením myšlenek se mi začala motat i hlava. V tom „odnikud“ zaznělo: „Zapomeň! Zapomeň na vše co bylo, začni od nuly. Koukej, poslouchej, ochutnávej, čichej a nesrovnávej. A nesuď!“ A já usnul.
Ranní probuzení bylo jako znovuzrození. Vše bylo jinak, slunce, lidé, štěstí, švábi, vše se na mne smálo. Štěstí se smálo rafinovaně! Nejprve mne popíchlo tím, že nenechalo sprše vydat vodu, aby po té, co jsem si dosyta vyhrál otáčením kohoutku všemi dostupnými směry, mě nechalo zvednout pohled. Co jsem spatřil mi vyrazilo dech. Normami nespoutaný a ve víře v boha ukotvený duch elektrikáře, vedl jeho ruku tak, že pod sprchou volně natáhla dráty k obnažené žárovce. I toto byl zřejmě výsledek životního postoje „Věřím a bůh se o mne postará“, se kterým jsem se pak v Indii setkal nesčetněkrát.
Šťastně neumyt, vyrazil jsem hledat jiné ubytování, ale hlavně školu jógy – jógašalu. Ne však tu nejznámější, vedenou výše zmíněným šri Pattabhi Joisem. V té první měsíc učení stál 650 dolarů a na to jsem, při svém obratném hospodaření a záměru půlročního studia, neměl.
Pattabhi Jois byl žákem T.Krišnamačaryi. Nebyl však sám. T.Krišnamačarya v průběhu svého přes 100 let trvajícího života vychoval množství významných učitelů jógy. Jedním z nich byl i B.N.S. Iyengar, o němž mi řekl Andrew Eppler (kamarád a učitel z Oklahomy) a na kterého jsem se obrátil s prosbou, zda by mne přijal za žáka. Uvítal mne laskavě, poptal se na moje jógové zkušenosti, požádal o 100 dolarů a pak vyzval, ať přijdu druhý den v šest ráno. Jelikož jsem hrdě přiznal, že už umím celou Primary series dle Joise, tak mi příštího jitra, když zahájil lekci, bez dalšího vysvětlování nařídil ať 5x zacvičím pozdravy slunci a pak relaxuji. Následující den mi řekl, ať přidám pádangušthásánu a pádahastasánu. Opět nic nevysvětlil, nic neukázal. Třetí den se na mne myslím vykašlal úplně, takže jsem si cvičil po svém, občas okukujíc svého jediného spolužáka, který dostával mnohem více pozornosti. Tak to šlo den za dnem, během, kterých se v šale vystřídalo několik dalších studentů ze západu. Vždy byli vlídně přijati a po pár dnech buď odešli v tichosti, nebo s kraválem, to když se dožadovali Iyengarovi pozornosti, či mu dokonce zkusili diktovat, co je má učit. Já odchován československým socialistickým školstvím, jsem držel hubu, a protože mi bylo líto nechat propadnout již zaplacených 100 dolarů, tak i krok. Vydržel jsem to celý měsíc, který, aniž bych to věděl, byl cedníkem, kterým si Mr. Iyengar prosíval žáky. A tak, dík absenci sebevědomí a ochotě nechat si pro dolar koleno vrtat, jsem uspěl a byl přijat.
B.N.S. Iyengar nazval svůj systém Vinyasa Ashtanga Yoga. Porovnáním s Joisovou Ashtanga Vinyasa Yogou vyplyne několik rozdílů. Nepodstatně se liší skladba ásan v Primary a Intermediate Series. Technika cvičení je u obou učitelů v podstatě stejná. Zásadní rozdíl je však jinde. Zatímco v Joisově jógašale se takřka veškerá pozornost soustřeďuje na cvičení ásan, tak u Iyangara jsem byl krom ásan učen mudrám, pránájámě a výkladu Patandžaliho jógasúter. Zatímco adepti aštangy v Joisově linii jsou povzbuzováni ke cvičení stále náročnějších sérií, tak pro Iyengara je praktikování ásan významné zejména na začátku praxe. Po pár letech, kdy se pozornost adepta více stáčí k pránájámě a meditaci, se ale jeho význam redukuje na účinný prostředek k udržení dobrého zdraví, který však na další duchovní růst nemá významný vliv. Před cvičením pokročilých sérií (v Iyengarově systému jsou pouze dvě oproti Joisovým čtyřem) pak Iyengar studenty varuje, neboť jak říká, jsou nebezpečné pro jejich ego. Prováděním náročných, až varietních kousků, jejichž cizelování vyžaduje mnoho času a energie, může totiž ego nebezpečně narůst.
V čem se Iyengar i Jois shodují je názor, že pokud je tělo sužováno nemocí, tak i mysl je „zúžena“ – je strhávána bolestí, nevolností a strachem, což je značná překážka na cestě jógy. Proto shodně novým adeptům ordinují každodenní cvičení, které má schopnost léčit a upevňovat zdraví a tím vytvářet předpoklad k snazšímu postupu k cíli…