Životní cíl a jóga

V minulém příspěvku Co je jóga – Nijama jsem sliboval, že tento post bude motivační! Níže vám nabízím článek, který jsem napsal již dříve pod názvem „Potřebuje turista batoh?“. Aby lépe zapadl do joga-blogu, tak jsem jej teď raději přejmenoval na Životní cíl. Radost z čtení vám přeji:)

Životní cíl

Naše životy jsou plné úkolů. Splnit úkol co nejlépe je jako zasáhnout cíl – terč co nejblíže středu, do černého. Některé z úkolů jsou malé nebo ještě menší, třeba ráno vstát a zacvičit si jógu, nebo ten menší ráno vůbec z postele vstát. Ale pak tu jsou ty větší: něco se naučit, vystudovat, najít dobrou práci, dosáhnout postavení, postavit dům. Těch přání, tužeb a úkolů jsou za celý život tisíce, spíš statisíce.

Pro to množství cílů, které se nám na cestě životem zjevují, se nám pak nezřídka stane, že vědomě, či nevědomě opomeneme, že ve finále je zde cíl jediný – životní. K němu jednoho dne dojdeme všichni. Stejně jako jakýkoliv jiný terč, lze i tento cíl zasáhnout přesně, obstojně, nebo blbě. Minout nelze a to, ani s plnou podporou společnosti, tvářící se, že žádný cíl není, a když nenáhodou někde vykoukne, tak jej maskuje, schovává, zamlčuje, či se tvářit, že ho nevidí.

Představa konce

Hádám, že je jasno o čem píši. Ano, o smrti. O konci. O totálním zániku, kdy už je jedno kolik dílčích cílů člověk za život stačil strefit, na kolik jich ještě míří, kolik nadělal milonů, funkcí, sebral známek, porazil soupeřů, viděl měst, oblbnul nebo zachránil lidí. Projitím životním cílem to pro něj končí, zůstane vzpomínka na něj mezi ostatními, ale jeho samotného se to již netýká. Pokud to co z něj zbude, nespálí plameny na popel, tak červům a bakteriím je hádám vcelku jedno, zda baští jogína, účetní či prezidenta. Možná, a to je nepodložená hypotéza, že si víc pochutnají na těle dobře vykrmeném, než na scvrklém, zbylém po nějakém makrobiotikovi, veganovi nebo tak něco. Ale nakonec stejně spolknou každého, tlustého i tenkého. Hlad je nejlepší kuchař. Koho s větší chutí, by mohlo být zajímavé téma pro dosud žijící vědce, nicméně konzumovaným to už bude dočista fuk.

Byla doba, kdy jsem pracoval tak, že jsem byl permanentně ve stresu. Ve strachu, že něco nestihnu, někde se něco nepovede, nevyjde, něco podělám a prodělám. Tahal jsem si ho s sebou všude. O víkendech jsem se mu ujížděl na kole, pak ho spláchoval pivem. Na chvilku to často pomohlo. Ale jen na chvilku. Pak byl stres zpět a mnohdy horší, s výčitkou. Až jsem si jednoho dne položil otázku: „A v tomhle chceš strávit dalších 30 let“? Ta otázka byl možná impulz k tomu, že jsem si začal představovat, jaké asi budou moje poslední dny, hodiny a minuty. Jaké bude poleženíčko na smrtelné posteli. Jaké budou moje myšlenky? Budu při vědomí? Kam se budu koukat? Dopředu? Nazpátek? …?

Materialistické řešení

Nic si nenamlouvejme. Materialistická ideologie v tomto bodě moc radostnou perspektivu nenabízí. Vlastně dopředu není kam koukat a tak se myšlenky obrací zpět do vzpomínek, k tomu co všechno člověk zažil, koho potkal, co všechno si pořídil. Vzpomínky jsou jen vzpomínky. Není to nic víc než smyšlenky, drobky uchované v paměti smísené se spoustou fantazie. Ze vzpomínek se žít nedá a i když člověk umírá, stále ještě je živ! Co tedy zbývá? Tituly, funkce, postavení? Nevím jak moc je fajn, že se člověk v posledním tažení může tetelit blahem, že bude mít státní pohřeb. Hádám, že je mu to putna, stejně tak jako člověku, který si nenašetřil ani na papírovou rakev.

Na co tedy myslet, aby to mělo v dané situaci smysl? Na to, jak na mne budou druzí s láskou a slzou v oku vzpomínat? A bude to vážně s láskou? A jak dlouho jim to vydrží? Dokud nesmažou moji poslední fotku? Šanci na delší vzpomínku bych měl, kdybych odešel jako Osobnost. To by se pak o mně psalo v učebnicích. Jednou jako o úctyhodném velikánovi a příště zas jako zatraceníhodném bídákovi, dle toho jaká by zrovna vládla nálada a strana ve společnosti. A i to by jednoho dne skončilo a zapomnělo by se.

Takže opájet se v posledních dnech tím, jak na mě druzí budou „na věky“ vzpomínat, také nemá moc smysl. Taktéž mám pocit, že sotva bude člověk chtít řešit i jakýkoliv problém, který souvisel s jeho profesí či koníčky. Nejspíš ho ani nebude trápit, zda se vezmou Vendelín s Toničkou v rozkoukaném seriálu. Tak pak už zůstává než opájet se nabytými hmotnými statky! Domem, autem, knihami, zimníky, penězi a tak. Jenže nejspíš skutečně platí, že do rakve nám je nepřibalí. Pozůstlí pak mají problém, neb musí věci vyhodit, nebo se o ně poprat. Nakonec to stejně vše vezme za své sežráno rzí, moly a inflací.

Není nač čekat

Do těchto vcelku neradostných úvah o posledních myšlenkách člověka, mi pak náhle vlétl postřeh, že na takto truchlivý konec nemusím čekat ještě celých dlouhých 30 let, neboť vystresovaný tělní systém se možná odporoučí dřív. Co třeba už za deset let. Pod talkem této vize, jsem si začal připouštět, že bych měl něco změnit. Pak jsem si představoval, že by to mohlo přijít již za rok. To už jsem si začal docela důrazně říkat, že bych měl něco změnit. Pak jsem si představoval, že to přijde za měsíc, za den, za hodinu…

Naštěstí to byla jen představa. Stále jsem měl šanci, že konec nemusí přijít tak brzy a tudíž, že mám ještě čas. Čas, ale na co? Na to abych ho dál promrhával pachtěním se po více či méně přesném zasažení pofiderních cílů?

Asi to jde i jinak

Na to už jsem neměl. I polistoval jsem v moudrých knihách. Z jejich četby jsem pak usoudil, že je čas si připustit, že jsem na cestě a to na jediné skutečné lidské cestě a ta má cíl, terč, který lze zasáhnout přesně, obstojně, nebo blbě. Minout nelze, jak už bylo řečeno. Co je blbý zásah tuším. Je to hlava plná žalostně zbytečných myšlenek popsaných výše. Co je obstojný zásah? To je zásah, kdy jsme mířili dobře, ale pak chyběl kousíček a tak z toho byl jen skoro přesný zásah. A co je to tedy ten přesný zásah? Zatím nemohu posloužit z vlastní zkušenosti, ale je to prý stav naprosté bdělosti, kdy si člověk plně uvědomuje co se děje, že neodchází, ale prochází. Snad nějakou branou, nebo tak něčím.

To mi přijde jako optimistický konec, za terčem něco je! Naděje, tajemství nebo stánek s občerstvením. Každopádně aby člověk vědomě prošel branou, tak je třeba se na to připravovat. Nestane se to samo sebou. Pokud teď (nevím jak daleko před mnou je můj životní cíl) jsem obtěžkán fůrou veledůležitých krámů, tak pravá cesta je prý ta, kde už nejsou přibírány další, ani opečovávány stávající. Je to ta, která umožní postupné odkládání všeho zbytečného. Nejspíš tedy všeho. Jak to dopadne a kdy? Bůh ví!

Závěr

Učitel jógy a kamarád Danny Paradise to říká natvrdo: „Jóga je příprava na smrt“. Nicméně může nám i pomoci dožít se té smrti ve zdraví a spokojenosti. Tak doufám, že jsem vás tímto postem na jógování dost nažhavil:)) Skočte do toho dle videí na online.ashtanga.cz :)

Příště o Druzích jógy a jaký si vybrat.