Proč nepíšu knihy o józe

Níže uvedený text Proč nepíšu knihy o józe, jsem napsal v roce 2018. Bylo to před tím, než jsme udělali zkušenost s restrikcemi v době pandemie. Tehdy se stalo něco s čím jsme vůbec nepočítal, musel jsem zavřít lekce. Následující text je tedy názornou ukázkou, že se nikdy nevyplácí říkat „nikdy“. Ukazuje i to jak snadno člověk změní názor. Knihu jsem sice ještě nenapsal, ale začal jsem psát Jóga-blog a videí už je též docela dost – online.ashtanga.cz.

Proč nenapíšu knihy o józe

Občas se mne někdo zeptá, proč o józe nic nenapíšu. Moje semináře jsou prý zajímavé a mnoho věcí, které tam říkám, je prý pro posluchače nové, inspirující a občas i zásadní.

Nu je to výzva, možná by se i pár výtisků prodalo, ale nenapíši. Proč? Když pominu lenost a podobné malichernosti, tak zůstává jediný zásadní důvod: „Nečti, praktikuj!“ Říkal mi můj učitel a neb se mi léty potvrzuje, že je to rada sice prostinká, ale přesto velmi moudrá, tak psát prostě nemohu neřku-li nesmím.

Pro toho, kdo se mnou vnitřně polemizuje, tak otázka: „Co si vybereš? Být s milovaným partnerem, nebo si počíst v odborném návodu jak na vztahy, komunikaci, sex a atp. Pokud volíš četbu, tak si ji užij… Pokud volíš bytí a prožití, tak si dovolím tě ještě chvilku pozdržet a věc rozvinout.

Nevyřčená myšlenka, je živá, stejně tak i zkušenost, vyvíjí se, metamorfuje, někdy zakrní, někdy usne, někdy nabobtná a stane se skutečně velkou. Když ji vyřkneš, můžeš o ní diskutovat, rozvíjet ji. Je to podobné jako, když se rozdělí buňka, myšlenka, žije dál nyní již svými životy. Někde umře, někde usne, někde vypučí v cosi nového. Když myšlenku napíšeš, stane se z ní nápis na náhrobním kameni jejího vlastního hrobu. Už nežije. Nikdo o ní s tebou nemluví. Nikomu ji nevysvětlíš. Nikdo ji nepochopí. A když ji pochopí, tak úplně jinak než byla myšlena. A když už by ji mohl pochopit správně, tak si ji přečte v nepravý okamžik a … zase nic. Prostě chcípla, už ji nemůžeš měnit, nechat růst. Zabil jsi ji!

Kvůli tomu o józe knihy nepíši. Moje „poznání“ se stále mění. Ten proces je natolik zábavný, že se o něj nechci připravit tím, že budu trávit čas okrášlováním „hrobů“. A tak raději chodím mezi rezonující jógovače, jogisty, jógující, aspirující na jogínství. Dělím se o živé myšlenky (tzn. myšlenky k přemýšlení, ověření, připomínkování) a počítám s tím, že mohou být shledány blbými. To však nevadí, s těmi lze vždy něco dělat, na rozdíl od těch zdechlých. A pak je tu ještě něco. Když sdílíte v přímém kontaktu, „face to face“ mnohdy není nutno cokoliv vyřknout a myšlenka se přesto „množí“ mezi sdílejícími. To je síla osobního setkání, které žádný papír nenahradí.

Pro to všechno žádnou učebnici či knihu o józe nenapíšu. Nenatočím výukové video. Nebudu přednášet online. A ani nevlezu do fleshky. Chci živý kontakt. Obzvlášť dnes, kdy jsme všichni na síti. Vždyť okamžiky osobního setkání, sdílení zkušeností, „dělení“ a rozvíjení myšlenek se stávají tak vzácnými…

Kdybych byl charakter, tak to teď všechno smažu a jdu o tom s vámi pomlčet.

Závěrem

Člověk míní. Článek „Proč nenapíšu knihu“ měl kdysi být tak trochu ospravedlněním mojí nechuti psát. Dnes z něj dělám předmluvu k seriálu článků o józe takové, jakou jsem ji poznal během pobytů v Indii, vyzkoušel na vlastní kůži a koneckonců i vyčetl z knih. První kapitolka je o tom, proč vlastně dnes jóguji: Spokojenost a jóga