Drišti a jogínské čučení
V předchozí kapitole Tristhana – tři oblasti pozornosti jsem nakousl problematiku drišti – zaměření pohledu během jógového cvičení – ásanování:) Neboť ve své současné jógové praxi vycházím z Ashtangy Vinyasy, tak nejprve vysvětlím drišti při její praxi. Až potom, se vám svěřím s tím, jak drišti používám při ásanování dnes.
Ashtangové zírání
V Ashtanga Vinyasa józe v průběhu praktikování ásan uplatňujeme soustředěný pohled na konkrétní objekt. Tomuto soustředěnému zírání se říká drišti. Výraz drishti pochází ze sanskrtského slova „dṛṣṭi“, což znamená zrak nebo vidění.
Drišti pomáhá udržovat a rozvíjet koncentraci během cvičení. Upevnění pohledu na konkrétní bod brání praktikujícímu rozptylování pozornosti a vytváří hlubší spojení s tělem, dechem a myslí. Srozumitelně řečeno, je tu drišti proto, abychom během cvičení „nekoukali po ptákách“! Oči jsou skvělý smysl, který nás spojuje s vnějším světem. Ovšem nekontrolované, nezkrocené oko nás nejen spojuje, ale dokonce tahá ven do světa. Někdy tak úspěšně, že se za celý den „nepodíváme“ dovnitř, do sebe. Proto je tu drišti, abychom, alespoň během ásanování zkusili být trochu zvnitřnění.
V Ashtanga Vinyasa józe je pro každou ásanu určen jeden konkrétní objekt či směr na který je koncentrován pohled:
- Nasagrai: Špička nosu
- Ádžňa čakra: Mezi obočí
- Nabi čakra: Pupek
- Hastagrai: Ruka
- Pahajoragrai: Prsty nohou
- Páršva: Pohled do strany
- Angusta Ma Djai: Palce rukou
- Urdhva nebo Antara drišti: Pohled vzhůru
Drišti krom toho, že brání rozptýlení, tak také napomáhá, nebo naopak komplikuje „práci“ v ásanách. Například v rotačních pozicích pohled ve směru rotace aktivuje svaly celého trupu, které vedou do rotace. Prakticky to lze snadno ověřit tak, když ve vzpřímeném sedu zavřeme oči a pak stočíme usilovně zrak do strany a chvíli takto setrváme. Po otevření očí, s největší pravděpodobností shledáme, že minimálně hlava je lehce vytočena ve směru pohledu.
V některých rotačních ásanách, ale jdeme záměrně proti této přirozenosti a pohled směřujeme na opačnou stranu, než kam vytáčíme trup. Zpočátku může být značný problém nepodlehnout vábení očí a udržet rotaci těla opačným směrem. Smyslem této „nesmyslné“ aktivity je překonat vrozený pohybový stereotyp a pro tuto chvíli nahradit automatizmus hluboce vědomým pohybem.
Zavřené oči versus drišti
Z předchozího jasně vyplívá, že drišti je hodně užitečná technika. A co kdybychom oči zavřeli, neposlouží to při cvičení stejně, nebo dokonce lépe? To je otázka, ve které mám dnes naprosto jasno! Pokud vás zajímá, zda se vám bude cvičit lépe se zavřenýma očima nebo s drišti, VYZKOUŠEJTE TO! Já mívám při cvičení zpravidla oči otevřené, ale velmi zřídka se stane, že se mi se zavřenýma očima cvičí líp. Má to ovšem své riziko v tom, že člověk v ásaně tak trochu „zaspí“ a zasní se. To s vědomou praxí nemá nic moc společnéhoJ
Přirozené je čumět
Jogínské hledění
V rámci kurzu hatajógy se swámím Samarpanandou v Rišikéši, jsme nacvičovali „jogínské hledění“. Nebylo to součástí ásan, bylo to běžné hledění kdykoliv se to hodí v průběhu dne. Jeho princip je jednoduchý: jogín zrakem vnímá vše co je před ním, vedle něj a částečně i za ním a nehýbe při tom očima ani hlavou. Co to znamená? Znamená to, že čučím, nevybírám si očima jednotlivé objekty. Jogín tak bezcílně kouká před sebe a mozkem zpracovává celý obraz, který se mu naskýtá. A ten je velký, není to jen displej mobilu, krátká sukně, reklama na pivo či tak něco.
Jaký je smysl této aktivity, kdy vidíte všechno, ale konkrétního nic? Právě to nic! Když vědomě čučím, tak nemyslím a nehodnotím. Mozkové vlny jedou na frekvenci alfa. Vnímám.
Pozor, je rozdíl mezi vědomým a nevědomým čučením. Při nevědomém, kdy člověk zírá do blba, tak nemusí vůbec vědět co se děje kolem něj. Je tak nějak vypnutý, nebo zasněný, nebo někde jinde. Jogínské koukání je ale vědomé čučení, kdy víme co se kolem děje. A protože toho pak vidíme strašně moc, tak to nestíháme komentovat a proto z nutnosti utichne vnitřní monolog. A my Jsme.
Myslím si, že čučení je nám přirozené. Naši praprapředci díky němu mohli zavčas uniknout útoku šavlozubého tygra či jiné kočky. Klika, že si tehdá nepořizovali mobily, to bychom tu my, jejich prapravnuci zřejmě nebyli.
Někde jsem četl článek nějakého očního lékaře (bohužel si nepamtuji kde a kdo to byl), který zmiňoval, že v průběhu dne „neostřit“, nekoncentrovat pohled, ale čučet, je pro naše oči velmi prospěšné a zdravé…
Pokus s dýcháním
Pojďme teď udělat malý pokus s cílem zjistit, co hleděním můžeme ovlivnit.
Sedněte si zpříma, zavřete oči, zpomalte a prohlubte dech, ale jen tak aby to bylo ještě příjemné. V duchu počítejte a srovnejte dech tak, aby byl nádech a výdech stejně dlouhý. Během nádechu stoupejte jemně pozorností od pánevního dna trupem vzhůru až ke klíčním kostem, během výdechu opět klesejte až na dno. Dejte si takto alespoň pět dechů.
Potom oči otevřte a ukotvěte pohled na nějaký bod před sebou. Nekoncentrujte se na něj, jen tam pohled „připněte“, nezaostřujte a jen naprosto nezáměrně, nenásilně zabírejte celý obraz před sebou. Přitom stále dýchejte a počítejte. Po ca pěti deších pohled zaostřete a koncentrujte na onen bod. Plně se na něj soustřeďte, nevnímejte zrakem nic jiného. Všimněte si, co se stane s vaším dýcháním, s vaším tělem.
Po pár deších, opět rozostřete a čučte a uvědomte si, co se stalo s dechem a tělem.
Pravděpodobný výsledek pokusu
Může být, a většinou se mi to potvrzuje, když to zkoušíme na seminářích, že při rozostřeném, měkkém čučení je dech uvolněný hluboký, procházející celým trupem (nemluvím teď o vzduchu, ale o nervo-svalové aktivitě těla při dýchání). V okamžiku kdy se pohled koncentruje, tak většinou dojde k pocitu stažení, sešněrování, které vede ke změlčení dechu a jeho větší namáhavosti. Prostě koncentrovaný pohled vnese do těla napětí. Při vědomém čučení se většina respondentů uvolnila a i lépe soustředila na samotné dýchání, nebyla vyrušována myšlenkami a lépe a snáz vnímala.
Moje současná praxe a drišti
V jednom z úvodních příspěvků tohoto blogu jsem zmínil, že mým momentálním „životním cílem“ je dobrat se stálé spokojenosti. A spokojenost je podmíněna uvolněností. Proto je moje ásanová praxe postavena na dechu a maximálním uvolnění všeho, co by dech omezovalo a co není nutné k „vystavění“ ásany.
Ve své současné praxi, ač už se nedržím Ashtangových sérií, drišti stále používám. Hádám, že každému bude jasné jak. Ano, neostřím, nekoncentruji pohled. Čučím! Čučím na špičku nosu, mezi obočí, na pupek, na ruku, na zem, do strany. A při tom dýchám.
Bude to mít pokračování…