Kdy začít s jógou

Kdy je ta správná doba začít si s jógou

V minulém postu – Aštanga jóga – osm větví jógy –  jsem otevřel téma „S čím začít“, když se člověk rozhodne přibrat si jógu do života. V dnešním postu odskočím k tématu „Kdy s jógou začít“. Toto označení je však dost zavádějící a tak celý problém raději uvedou článkem, který jsem v roce 2017 napsal pro časopis Jógadnes.

Pohádka o jogínovi

Mám rád pohádky, moje děti též. Po večerech tedy vyprávím. Jako správný jogín mám dokonalý bystrozrak a nehodlám si ho kazit brýlemi! Na obrázku jasně rozeznávám dědka, jak tahá řepu. I když, není to snad Bystrozraký táhající Širokého z krčmy?! Z marného mžourání do knihy mne vytrhne otázka „Proč ještě nečteš?“ Začínám si tedy vymýšlet…

Neb se mi v tom vymýšlení zalíbilo, tak tu mám jednu pohádku i pro vás. Stane-li se, že v hlavním hrdinovi shledám podobu se sebou samým, vězte, že je to podobnost čistě náhodná.

Žil byl jeden sympatický člověk a ten jednoho dne, dříve než vstal, se probudil. Procitl s úžasným poznáním, že ať dělá, co dělá, všechno je to k ničemu, že vlastně už neví, proč to všechno dělá a že ho to vlastně moc nebaví. Ani to chození do hospody! Asi byl stižen depresí. Nebo kočkou. Snad ta číča či co k němu zčistajasna promluvilo: „Tvému životu chybí smysl!“

Jenže kde koupit smysl? Ptal se v supermarketu, ve večerce, na poště i na policii se nechal předvést. Nevěděli! Byl v nějakém úřadu. Tam věděli všechno, ale neřekli mu nic. I do hospody zase zašel, aby se s druhy poradil. Ti s plným pochopením a soucitem poradit uměli: „Dej si pivo!“ Jenže už to nešlo. Zašel tedy k lékaři. Ten konečně uměl skutečně pomoci, nejen planou radou. Po přečtení příbalového letáku se však náš člověk zalekl: „… mohou způsobit lehkou nevolnost, případně smrt“. Zvracení vážně nemiloval. Dělalo se mu z něj špatně!

Pak mu, za buchtu nebo něco takového, možná hodný dědeček, někde na nádraží, (jógová studia tehdy v té zemi ještě nikdo neznal) dal knížku. A protože mu nakukal, že je to kniha kouzelná, nenechal se odradit první kapitolou, kde bylo psáno: „Nalij vodou sebe sama až po okraj a pak si třetí prst zkraje vraž do krku, to je Vamana dhauti.“ A tak kleče u záchodové mísy, ocitl se na cestě jógy.

Brzy se dočetl, že jóga vede k osvobození. Konečně byl spokojen. Končně měl smysl. Krom smyslu měl i ambice a tak mu začala krušná léta. Tělo týral, kosti lámal, kdyby to šlo, nechal by si silikonové kloubní náhrady implantovat, aby se do póz jak houska vpletl a rychleji se s bohem mohl bratřit. Když zaslechl, že pránájáma je nástroj nejsilnější, prsty vklínil do nosu a funě jak lokomotiva lapal ta nejjemnější hnutí mysli. Taky do Indie jezdil a za buchty a dolary od hodných dědečků moudra nakupoval. Léta odříkání a nezměrné píle přinesla své ovoce. Jednoho dne, stejně jako na začátku příběhu, dříve než vstal, se probudil. Zahlédl zcela jasně sebe sama, sedícího v luxusním kupé, rychlostí expresu, svištět vpřed. Po špatné koleji. Viděl, jak mu v životě zeje olbřímí díra, kterou těžko zalátat jakoukoliv jógovou technikou. Karmě a pudům neujedeš!

Cosi uplynulo, dny či čas. Kdo tomu má rozumět. Náš sympatický jogín pokročil. Kdo měl to štěstí, mohl ho občas spatřit v dokonale strnulé pozici, pohrouženého v hlubokou meditaci. Jednou, to byl snad až v samádhi, mu zvolna klesla hlava. Pak i vláčné tělo. Hrad se zhroutil, ruka zajela do tunelu a lopatka se vryla do lopatky. „Tatí tys nám zbořil hrad! Béééé…“. Trapné probuzení s pískem mezi zuby.

Sotva kdo by hledal v tomto ospalém individuu v gatích neurčité barvy s koleny od písku, skvrnami od přesnídávky, pribináčka a polévkových a dětských nudlí, našeho jogína kdys vždy bělostně oděného. Dnes je zde za tatíka. Tatíka, který už nehloubá nad tím, co se ještě musí naučit za jógové techniky, co dohnat ve filozofii, co jíst aby se přiblížil satvickému vyladění. Neřeší, jak se dnes cvičilo, dýchalo a meditovalo. Nepřemýšlí jak rychleji probudit kundalini. Vlastně už skoro vůbec nemyslí. Jen koná. Dělá co je třeba.

Trochu to připomíná hru tetris, kostky padají a je třeba je ruče skládat aby se spodní řada odmazala. Jen místo kostek se valí každodenní všední úkoly a „problémy“. Došly plíny, tatí mám žízeň, není kaše, ona mně škrábla, on mně kousnul, nemáme mlíko, máme vši, zase už jsou malé boty, brečí, pokreslila zeď… Kostky se valí stále rychleji a co je za hranicí displeje ho nezajímá, prostě to neexistuje. Ze hry ho jen občas vyruší vlastní výkřik: „Už toho mám dost!“ Následné manželčino: „Myslela jsem, že si beru vymeditovaného jogína…“ je jen příslovečnou poslední kapkou. Po chvilkovém vypadnutí z bdělé přítomnosti, ne delším než pár sekund, nanejvýš pár dní, si uvědomuje, že se nechal unést. Pak si s překvapením v duchu říká, no myslel jsem si, že jsem dál, že ty negativní emoce už ve mně vymřely, že má mysl je klidná jak hladina jezera a má bdělost nepřerušitelná.

Poznenáhlu náš jogín, po téměř 25 letech jógování, začíná chápat, kam asi mířil Tirumalai Krišnamačaria – otec moderní jógy, když apeloval na své žáky, aby měli rodinu.

Jóga vs. rodinný život, aneb kdy tedy s jógou začít

Článek jsem psal v době, kdy synovi bylo 5 a dceři 3 roky a mně konečně došlo, že nelze sedět jedním zadkem na dvou židlích. Tedy, že se nelze zodpovědně a naplno starat o rodinu a zároveň soustavně usilovat jógovými technikami o osvícení.

Znamená to tedy, že chce-li mít člověk rodinu, tak se nemá motat do jógy a naopak jóguje-li, neměl by mít rodinu? Ano i ne! Jsou ortodoxní přístupy, které jogínovi světský život zcela zakazují. Ale pak je zde přístup, který reprezentoval v článku zmíněný Tirumalai Krišnamačaria a který naopak sloučení jógy s rodinným životem doporučoval. Tento přístup však předpokládá, že jinak se do jógy bude vrhat svobodný člověk, bez životních zkušeností. Odlišně pak pečující rodič. A zcela jinak senior.  

Z toho vyplývá, že odpověď na otázku, kdy začít s jógou je: Teď! Ovšem s čím začnete a jak moc se tomu budete věnovat záleží na mnoha faktorech: motivaci, nátuře, odhodlání, kondici a zejména pak na životní etapě, v jaké se zrovna nacházíte. A právě životní etapy člověka jsou tím tajemným tématem, ke kterému směřuji.

Čtyři fáze života

Hinduismus jako jedno z nejstarších a nejrozmanitějších náboženství na světě, má mnoho různých tradic, škol, filozofií a praktik. Ty se liší podle regionu, kultury a historie. Nicméně, existují některé společné koncepty a principy, které sdílí většina hinduistů. Jedním z nich je myšlenka čtyř fází života, které by měl každý hinduista projít. Tyto fáze se nazývají ašrama, což znamená „místo úsilí“ nebo „stav bytí“. Každá z těchto fází má svůj vlastní cíl, povinnosti a výzvy, jež jsou spojeny s různými stádii lidského života. První zmínka o ašrama se objevila v klasických sanskrtských textech zvaných Ásrama Upanišad, Vaikhanasa Dharmasutra a pozdější Dharmašastra. V hinduistické společnosti se systém stal běžným od 5. století př. n. l. Systém byl také popsán v Manuově zákoníku, což je jeden z nejdůležitějších zdrojů hinduistického práva a etiky.

Brahmacharya – období učení se a studia

Je to první fáze života hinduisty, která začíná v dětství a trvá do puberty. V této době by se hinduista měl soustředit na získávání vzdělání, rozvoj charakteru a učení se náboženským povinnostem. Toto období je také nazýváno obdobím celibátu, protože hinduista by se měl zdržet sexuální aktivity a udržovat čistotu mysli a těla. V této fázi se intenzivně připravuje další etapy života.

Grihastha – období rodiny a kariéry

Druhá fáze života hinduisty, která začíná po dosažení dospělosti a trvá do středního věku. V této době by se hinduista měl oženit nebo vdát, založit rodinu a pracovat na své kariéře. Toto období se také nazývá obdobím domácnosti, protože hinduista by se měl starat o své blízké a společnost. Toto je také období, kdy hinduista usiluje o bohatství a potěšení, samozřejmě v souladu s náboženskými a morálními pravidly. A hlavně, plní si své povinnosti jako manžel, rodič, zaměstnanec a občan.

Vanaprastha – období odchodu do lesa a duchovního hledání

Třetí fáze života hinduisty, která začíná po dosažení středního věku a trvá do staroby. V této době by se hinduista měl postupně stahovat z rodinného a společenského života a soustředit se na duchovní hledání. Toto období se také nazývá obdobím poustevníka, protože hinduista by měl opustit svůj domov a žít v přírodě nebo v ašramu (duchovní komunitě). Toto je také období, kdy hinduista zvyšuje své náboženské aktivity, jako jsou studium, meditace, modlitba a poutě. Zesiluje tak své úsilí ve snaze přiblížit se k bohu.

Sannyasa – období odříkání se světských věcí a plného zaměření se na duchovní cestu

Čtvrtá a poslední fáze života hinduisty, která začíná po dosažení staroby nebo po dosažení duchovního osvícení. V této době by se hinduista měl úplně odříci světských věcí a plně se zaměřit na duchovní cestu. Toto období se také nazývá obdobím askety nebo mnicha, protože hinduista by měl žít jako poustevník nebo tulák bez domova nebo majetku. Toto je také období, kdy hinduista medituje a modlí se nepřetržitě a snaží se dosáhnout konečného osvobození z cyklu znovuzrození. Když pak bůh dopustí, tak se sním sjednotí a zrealizuje svou pravou podstatu.

Jak jsem v úvodu avizoval, na otázku „Kdy začít s jógou“ jsem tímto článkem skutečně nijak precizně neodpověděl. Otevřel jsem ale téma Ášram – fází života, na které se příště podíváme: Ášrama pohledem praktikujícího indického jogína